Život s jinýma očima – netradiční prvouka u prvňáčků

Jsem učitelka, která se s dětmi ráda směje, objevuje svět a hraje si. Ale taky věřím, že některé věci se nejlépe učí srdcem. A právě takové byly naše poslední hodiny prvouky.

Rozhodli jsme se poznávat, jaké to je, když svět nevypadá tak, jak jsme na něj zvyklí – když nevidíme, neslyšíme, nebo nám nefungují ruce či nohy tak, jak bychom potřebovali. Zkoušeli jsme se obléknout jednou rukou, vést kamaráda se zavázanýma očima, nebo si navzájem pomáhat s obyčejnými věcmi, které ale v tu chvíli nebyly vůbec obyčejné.
Děti to bavilo – smály se, byly zvědavé a nápadité. Ale zároveň jsme si společně řekli, co znamená slovo handicap a proč je dobré si vážit zdraví, rodiny i každé drobnosti, kterou někdo jiný může dělat jen s velkým úsilím.
Bylo krásné pozorovat, jak se v dětech probouzí empatie a obdiv. Řekli jsme si společně jedno veliké ponaučení: "klobouk dolů všem, kteří každý den zvládají život s nějakým omezením".
A nezapomněli jsme ani poděkovat svým rodinám – za to, že nás vedou ke správné hygieně, pomáhají nám růst a být ohleduplní.
Tyhle hodiny nebyly jen "prvouka". Byly to chvíle, kdy jsme se učili být lidmi. A to se, myslím, počítá nejvíc.

L.Š.